Co se u mě změnilo za 4 roky?

Ač to pro mě zní neskutečně, letos budu již popáté začínat nový ročník na medicíně. Dvě třetiny jsou za mnou, a přede mnou třetina poslední. Uteklo to rychleji, než bych si přála. Před čtyřmi lety jsem jako vyjukaný prvák vstoupila na tuto dlouhou pouť s nadějí, ale také obavami, co mě čeká, zda to všechno budu zvládat, jestli jsem si vybrala správně. Třebaže to byly opravdu krásné čtyři roky a mé obavy se měsíc po měsíci a rok po roku zmenšovaly, nechtěla bych to vrátit. Ten stres a strach z některých zkoušek byl tak velký, že znovu už bych ho zažít nechtěla. Čím se teď liším od mého mladšího já tehdy před čtyřmi lety?

Nechci, aby to znělo namyšleně, ale mé obavy, kterak tu školu nikdy neudělám a které byly v prváku na denním pořádku, se pomalu s každou vykonanou zkouškou rozptylují. Jasně, vyletět může člověk kdykoliv, ale přece jen si troufám říct, že to nejhorší mám snad za sebou (minimálně do státnic) a když jsem to jakž takž doklepala až sem, dotáhnu to snad už i do konce. Nejsem nijak zvlášť sebevědomá, ale musím přiznat, že teď už si nemyslím, že na tuto školu nemám (a první rok jsem si to myslela častokrát).

S postupujícími roky se učím svědomitěji. Dříve jsem často nějakou otázku jen tak přelétla s tím, že to si určitě nevytáhnu. Teď už ne. Přijde mi, že v prváku jsem byla mnohem víc "odvážnější" a dovolila si jít na zkoušku s neúplnými znalostmi, teď z toho mám větší strach a učím se víc.

Protože jsem se ale zlepšila v tom, jak se učit, učím se sice více, avšak kratší dobu, než před lety, protože jsem se naučila čas na učení využít efektivněji.

Naučila jsem se taky mezi zkouškami odpočívat. V prvních letech jsem jeden den udělala zkoušku, ten den jsem se tedy už nic neučila, aby se neřeklo, a hned druhý den se vrhla na další předmět. Není to dobrý postup. Letos jsem si dávala po každé zkoušce pauzu aspoň pár dní (po neurologii dokonce snad týden), a ohromně mi to pomohlo. Sice mi tyhle mini-prázdniny mezi zkouškami zabraly celkem možná dva týdny, o které bych jinak mohla mít semestr dřív ukončený, ale zase si myslím, že kdybych se učila bez pauzy, nepovedlo by se mi všechny zkoušky zvládnout napoprvé. Je důležité odpočívat.

Jedna z nejpříjemnějších věcí je, že už často propojuji znalosti z různých oborů. Je to fajn pocit, když se o něčem ve škole učíte a vy si to pamatujete už z nějaké minulé zkoušky. Nebo zaslechnete třeba v televizi nějaký pojem a víte, co to znamená, i když "běžní" lidé (tzn. nelékaři) neví, o co jde. Že vám babička ukáže svojí zprávu od lékaře a vy rozumíte, co se tam píše a ještě jí to můžete vysvětlit. Že vám ostatní říkají, jaké léky berou a vy podle názvu víte, na co jsou (jo, ta farmakologie, ač příšerná, fakt měla smysl). V takových chvílích vidím, že ty tisíce proučených hodin měly opravdu význam a třebaže jsem toho spoustu za ta léta zapoměla, spoustu si toho i pamatuji.

Jako natěšený prvák jsem měla na každý předmět jiný sešit. Zepředu jsem si psala přednášky, zezadu praktika. Měla jsem penál s několika propiskami, tužkami, pastelkami. Teď mám jeden univerzální sešit, kam si píšu vše potřebné, a jednu dvě propisky. A stačí to.

Přednášky. V prváku jsem nevynechala žádnou, protože co kdyby se zrovna probíralo něco důležitého, bez čeho bych zkoušku nezvládla. Teď už vím, že to tak není. Že přednášky jsou hlavně pro lidi, co se nejlépe učí poslechem, což já nejsem. Teď na ně chodím opravdu velice, velice výjimečně.

Také jsem se přestala bát pacientů. Vážně!  Ale strach, že něco pokazím a tím někomu ublížím, mám pořád.

A také jsem se naučila orientovat v nemocnici. Pamatuji si, když jsem si byla ve druháku domlouvat praxi, byl pro mě problém nejenom jak se dostat na mé oddělení, ale i jak se dostat potom zpátky k východu.  Ale všechno to je o zvyku.

Medicína mi sice pár věcí za ty roky vzala (hlavně tedy čas), ale dala mi toho mnohem, mnohem víc.

Za dva roky touhle dobou už možná, když vše dobře vyjde, budu začínat v nové práci. Raději na to ještě nemyslet! Ten studentský život je přece tak krásný.