Lfp | První dny v nové práci

Každý začátek je těžký. A tím spíš, když nastupujete do nové práce. Vlastně do vaší první skutečné práce doposud.

Dnes je to přesně dva měsíce, co pracuji jako lékařka. Strašně moc rychle to uteklo. A upřímně, nechtěla bych ten začátek vrátit. Bylo to fakt těžké. Připadala jsem si jako tenkrát před šesti lety, když jsem nastupovala do prvního ročníku na medicíně 

. Kdy prostě absolutně netušíte, do čeho jdete, co vás čeká a zda to byla vůbec dobrá volba. Jestli tam budete šťastní a jestli vám to tam půjde. A hlavně po prvních dnech zjišťujete, co všechno se budete muset naučit a kolik věcí je pro vás nových.

Škola vám dá hodně teorie, ale téměř žádnou praxi. Takovou tu skutečnou praxi, se kterou se budete potýkat každý den. Na spoustu věcí vás ve škole nepřipraví. Neřeknou vám, jak napsat žádanku na rentgen, jak kompletně udělat příjem pacienta, jak domluvit konzilium... Jak odpovídat na každodenní zvídavé dotazy jak pacientů, tak i jejich rodiny. A v neposlední řadě, nenaučí vás bohužel ani to, jak říci člověku, že s jeho rodičem, manželem, partnerem... je to už hodně zlé.

První dny jsem si připadala jak Alenka v říši divů. Přišlo mi, že je toho strašně moc a že si to nemůžu vše zapamatovat. Neustále jsem měla strach, že zapomenu něco vyřídit, že něco špatně napíšu, že něco udělám blbě. Pravdou však je, že vy v podstatě ani zpočátku a ještě dlouho potom žádnou zásadní chybu udělat nemůžete, protože vše konzultujete s vedoucím lékařem. Ono by to jinak ani nešlo... On se člověk, co právě vyšel medicínu, stejně většinu věcí naučí až v zaměstnání.

Teď, po dvou měsících, už můžu konečně říct, že svou každodenní práci tak nějak zvládám, hlavně že už vím, co mám dělat 

. Jasně, že se stále často na něco ptám svých zkušenějších kolegů. Ale už pořád méně a méně. Už mi to vůbec nepřijde tak složité, jako když jsem nastoupila, naopak. Jakmile se do toho dostanete, zjistíte, že ty základní povinnosti jsou každý den stejné. Stejně tak už vím, co říkat pacientům a hlavně že s nimi mám co nejvíce mluvit, protože to je hodně důležité.

Občas se mi stává, že když někdo zaklepe na lékařák a já vyjdu, tak se mě zeptají, jestli tam je i nějaký lékař a pak se strašně omlouvají, když odpovím, že já

. Nejlepší byla manželka jednoho mého pacienta: "Paní doktorko, já jsem si říkala, že budete mladá, už podle hlasu v telefonu, ale že až takhle? Já bych vám řekla tak 15-16 let." No, jestli vypadám fakt jen na 15 let, to tedy nevím, ale musím říct, že jak pacienti, tak i jejich rodiny, jsou u nás v drtivé většině strašně fajn . 

Práce jako taková mě moc baví a mám to tam ráda. Jasně, že každou neděli večer (jako třeba teď 

) jsem naštvaná, že je zase po víkendu a v pondělí ráno, když mi zazvoní budík, je to ještě horší, ale komu by se chtělo první den v týdnu vstávat do práce? Hlavně každým dnem je to pro mě lepší a lepší tím, jak se postupně všechno učím a vím, co dělat. Mám vždycky radost, když se mi povede něco, co jsem dříve neuměla, nebo něco správně zařídím. Mám také velké štěstí na skvělou vedoucí i kolegy, kteří mi vše ochotně vysvětlí a celkově je u nás na oddělení vážně super kolektiv. To se pak člověk do té práce i těší .

Hodně lidí mi říkalo, že až budu pracovat, tak budu ještě ráda vzpomínat na to, jak jsem chodila do školy. Nevím, jak to bude za čas, ale zatím to tak nemám. Možná to bude tím, že ten šesťák mě fakt vyřídil 

, ale prostě už si nedokážu představit, že bych se měla ještě učit. Oboje má svoje plus i mínus, ale takhle mi to vyhovuje mnohem víc.

Paradoxně mám o dost více volného času, než když jsem studovala. To jsem sice byla tak do 12 hodin doma, ale k čemu to bylo, když jsem se pak po zbytek odpoledne a velice často i dlouho do noci musela učit? Teď sice přijdu domů kolem čtvrté, ale prostě vím, že už nic nemusím, že mám zbytek dne volno na to, co potřebuji. Že si můžu prostě jen tak doma sednout, číst si, jít ven, koukat na filmy, že můžu klidně celý den proflákat a nic se nestane. A že když je víkend, tak to znamená opravdu volno, kdy mám čas jen na sebe a své blízké a ne jen další dva dny, které se od těch ostatních v týdnu liší pouze tím, že není škola. Je to všechno mnohem volnější. Můžu si naplánovat výlet, dovolenou, udělat svůj program a nemusím řešit, jestli to není o zkouškovém, jestli se nebudu v té době muset učit.

Když jsem chodila do školy, často jsem i několik měsíců před nějakou těžkou zkouškou občas přemýšlela nad tím, jak se na ní zvládnu naučit, kolik bych tak zhruba měla udělat denně otázek, kolikrát si to stihnu zopakovat a podobně. Takže i když ještě byl čas a já byla relativně v pohodě, protože jsem se tolik učit nemusela, někde vzadu v hlavě jsem ale tu zkoušku měla a to mě tížilo. Je to strašně uvolňující pocit, že tohle už není.

Medicína byla skvělá a těch šest let bylo i přes všechen ten stres krásných, ale jak říkám, těch šest let mi úplně stačilo. Učte se, a vydržte, protože ono to fakt nakonec stojí za to!