...je to důvod k tomu, aby něco hezčího mohlo začít. Nyní se už sice nemohu pyšnit statusem studenta, ale za to mi před jménem přibyla čtyři písmenka. 

Je tomu už spoustu měsíců, co jsem naposledy napsala článek a na blogu je pěkně dlouho úplně mrtvo. Budiž mi omluvou to, že jsem právě uprostřed nejtěžšího ročníku na medicíně.

Ač to pro mě zní neskutečně, letos budu již popáté začínat nový ročník na medicíně. Dvě třetiny jsou za mnou, a přede mnou třetina poslední. Uteklo to rychleji, než bych si přála. Před čtyřmi lety jsem jako vyjukaný prvák vstoupila na tuto dlouhou pouť s nadějí, ale také obavami, co mě čeká, zda to všechno budu zvládat, jestli jsem si vybrala správně. Třebaže to byly opravdu krásné čtyři roky a mé obavy se měsíc po měsíci a rok po roku zmenšovaly, nechtěla bych to vrátit. Ten stres a strach z některých zkoušek byl tak velký, že znovu už bych ho zažít nechtěla. Čím se teď liším od mého mladšího já tehdy před čtyřmi lety?

Součástí 2. a 4. ročníku je povinná praxe. Co je potřeba zařídit, co je její náplní a podobně si můžete přečíst v rubrice 2. ročník a brzy budou samostatné články i na chirurgii a internu ve 4. ročníku. V tomto článku se chci zaměřit spíše na srovnání obou praxí a hlavně co mě osobně přinesly.

Po dlouhé době vás opět zdravím a zároveň se omlouvám za svou neaktivitu, což se teď již snad zase brzy změní. Znáte to (a medici zvlášť) - učení, učení a ještě jednou učení, a když už se vyskytlo trochu volného času, chodit na počítač jsem neměla moc náladu.