Ač to pro mě zní neskutečně, letos budu již popáté začínat nový ročník na medicíně. Dvě třetiny jsou za mnou, a přede mnou třetina poslední. Uteklo to rychleji, než bych si přála. Před čtyřmi lety jsem jako vyjukaný prvák vstoupila na tuto dlouhou pouť s nadějí, ale také obavami, co mě čeká, zda to všechno budu zvládat, jestli jsem si vybrala správně. Třebaže to byly opravdu krásné čtyři roky a mé obavy se měsíc po měsíci a rok po roku zmenšovaly, nechtěla bych to vrátit. Ten stres a strach z některých zkoušek byl tak velký, že znovu už bych ho zažít nechtěla. Čím se teď liším od mého mladšího já tehdy před čtyřmi lety?